Mocní GORGUTS přivezli do Prahy velmi zajímavé hosty v den, kdy nedaleko stojící klub Modrá Vopice hostil velmi výživnou soupisku vedenou technickými smrťáky DECAPITATED. Metalová obec v Praze se tedy rozštěpila na dvě skupiny. My dnes zabrousíme do klubu Nová Chmelnice a pojďme z počátku na chvilku obrátit pozornost k hostům GORGUTS, kteří rozhodně stojí za pár slov. Australané PSYCROPTIC jsou představitelé toho nejlepšího technického death metalu a musím říci, že díky absenci zpěváka Jasona Peppiatta to bylo pro mě lepší, než kdykoliv jindy. Druhým vzácným a vzhledem k aktuální sestavě GORGUTS i logickým hostem bylo instrumentálně masakrující trio DYSRHYTHMIA, které ten večer odehrálo svůj druhý koncert v České republice, pokud mne paměť neklame. O výkop se postarala italská omladina z NERO DI MARTE se svým atmosféricky metalovým otevírákem.

Na Nové Chmelnici jsem už nějaký ten pátek nebyl a tak mě velmi příjemně překvapil zvuk, který byl jen málokdy dobrý. NERO DI MARTE by z počátku ve svých kytarových stěnách potřebovali více tlaku, ale to už by byla jen třešnička na dortu. Omladina, která se od svižně deathmetalových počátků rychle prodrala k mnohem rozmlženější a atmosferičtější tváři, svým koncertem potvrzuje cestu, na které hrají prim epické stěny a dlouhé skladby. Kluci přešlapují mezi death metalem a post-hardcorem, což není nic proti ničemu, horší je to s tím, že ke konci setu už se do něho vkrádá jistá unylost. Nejživější postavou na scéně je netypicky bubeník Marco Bolognini, který mě baví nejen tím, jak sází bicí, ale hlavně přehlídkou mimických cvičení, jež při hře předvádí.

DYSRHYTHMIA při nástupu působí jako postavičky z geekského seriálu. Brejlatí podivíni, na první pohled milovíci integrálního počtu. Naposledy se v naší kotlině stavili před šesti lety a od té doby se toho mnoho nezměnilo. Multiinstrumentalista a producent Colin Marston svojí vysokou kostnatou postavou připomíná samotného Smrtě a jakmile začne jezdit po hmatníku své šestistrunky, přichází instrumentální apokalypsa. Nekompromisní hutná smršť vyhrávek, basových tapanců a zauzlovaných rytmů mi dává rychle vzpomenout ,jaká krása tu před šesti lety byla. Stojím předColinem s pokleslou čelistí a sleduji jak jeho ruce vytváří šťavnaté tóny. Nemění se nic. Bohužel i bohudík. DYSRHYTHMIA už 4 roky nenahrála nové album. To je jen však jen malá šmouha na setu, který je pro mě stejně jako před lety nejsilnější částí večera.

(RIP)

PSYCROPTIC. Hned při první skladbě „Cold“ jsem si do detailu vybavil atmosféru 4 roky starého vystoupení Tasmánců v klánovickém Black Psu v rámci tour s ORIGIN. Tenkrát tam měli převelice těžkou startovní pozici, a sice překonat excelentní performanci aucklandské přírodní katastrofy slyšící na jméno ULCERATE. Dlužno dodat, že se to bohužel nepovedlo a snaha PSYCROPTIC – jakkoli učebnicové jejich vystoupení bylo – vyzněla tak trochu do ztracena. Ani na Chmelnici to sestava z Hobartu neměla vůbec jednoduché, neb nastoupila na pódium těsně poté, co se autorovi těchto řádků konečně podařilo sebrat spadlou čelist po naprosto strhujícím setu DYSRHYTHMIE. Problém byl, že jak NERO DI MARTE, tak DYSRHYTHMIA mě naladili na určitou „intimně-akademickou vlnu“ , jež mi ze začátku bránila do ač spletité, tak přeci jen metalovější produkce PSYCROPTIC více proniknout.

Zcela jistě k tomu přispěl i křikloun Jason Keyser za mikrofonem (zaskočil za pana Peppiatta na druhou část tour), jehož tradiční průpovídky do konceptu tasmánské tech/deathmetalové serióznosti s thrashovým kořením tak nějak nezapadají (ale když tenhle pán organizoval třeba "Wall of Death" v rámci vystoupení SKINLESS, byla to zase docela zábava). Po celou dobu setu jsem s PSYCROPTIC ztrácel ono tolik potřebné spojení, jednou bylo silné („Ob(Servant)“), citlivě vygradované („Carriers Of The Plague“), a někdy zase chybělo úplně („The World Discarded“, „Cold“). Tasmánci přitom odehráli pestrý, instrumentálně bezchybný set, zvláště pak srdce a motor kapely, tedy bratři Haleyovi, předvedli výkony z kategorie bezchybných. Jiskra mezi kapelou a publikem však přeskočila jen částečně. Škoda.

A na závěr přišlo něco naprosto výjimečného. První klubový koncert GORGUTS v Čechách po sedmadvaceti letech existence jedné z nejvýraznějších a nejvíce inspirativních kapel tech/deathmetalového žánru. V očekávání vysoce netradičního zážitku se stavím do první linie, šedý vlk Luc Lemay poprvé hrábne do strun, já zavírám oči a... poslouchám. To je přesně to slovo. Za těch cca 17 let, co pravidelně chodím na žánrové koncerty, jsem se snad ještě nikdy necítil hudbou tak absolutně pohlcen a naplněn jako 15.4.2016 večer při setu GORGUTS. Kanadská čtveřice ani nemohla začít jinak než skladbou „Le Toit Du Monde“, úvodním to eposem z comebackové nahrávky „Colored Sands“. Poté zazněla „Forgotten Arrows“ ze stejné desky a pak již konečně nadešel čas na prezentaci nového, toužebně očekávaného EP „Pleiadesˈ Dust“. EP je tvořeno jedinou, přesně půl hodiny trvající (stejnojmennou) skladbou a GORGUTS ji ten večer odehráli úplně celou.

Osobně mě zaujala zejména střední, atmosférická a intimně-meditativní pasáž s poutavými šestistrunnými dialogy pánů Lemaye a Hufnagela a pak ta závěrečná, kde zase pro změnu doslova exceloval Patrice Hamelin za bicí soupravou. Na členy GORGUTS byla radost pohledět, na jednu stranu působili maximálně koncentrovaně, na stranu druhou bylo vidět jak moc si společné hraní užívají. Po „Pleiadesˈ Dust“ přišla na řadu výměna nástrojů a šlo se na starou tvorbu – konkrétně se pak dostalo na „Nostalgia“, „The Carnal State“, „From Wisdom To Hate“ a závěrečný disonantní manifest „Obscura“. Zejména pak při poslední jmenované položce nebylo vůbec co řešit, mráz běhal po zádech, naskakovala husí kůže a spolu s posledními tóny se dostavila snad i jistá forma dojetí. Vidět GOGUTS naživo (navíc za asistence slušného zvuku) bylo nesmírně intenzivním zážitkem. Oslava extrémní hudby, skladatelské inteligence a vznešené instrumentální zručnosti zároveň. Večer, na který se nezapomíná.

(Reaper)